Březen 2015

Jdeme do pekla a Drama Queen

25. března 2015 v 23:21 | Bluee |  Názory

Držte si klobouky! "Blue project: teenage rebel edition"

Fakt jsem nechtěl tenhle článek psát, zvlášť proto, že se nechci dostat do problémů, ale well, jestli to čekáte...

Pro začátek

Asi v tomhle článku nebudu nikoho jmenovat, protože stejně všichni víme, že když říkám Matka, tak se jedná o Ambr blíže neurčenou fiktivní postavu, o které zde hovořím.

Fuck the system?

Nechte mě pro začátek něco vyjasnit. Je nám všem cca 15, jsme Mladí a neklidní, v jádru duše se teď všichni chceme
s někým vyspat, kouřit a pít alkohol. A i přes to, od nás někteří lidé stále čekají, že budeme ta jedna generace, která bude dodržovat pravidla, chovat se jak Mirek Dušín a poslouchat, co nám budete lít do hlavy.
Moje duše je v tomhle momentu rozpolcena, protože jako někdo, kdo se nesnaží kráčet se stereotypy musím uznat, že my, nebo alespoň většina třídy jsme stereotypní teenageři. (#fuckthesystem #norulez4us #sorrynotsorry #yolo)

Oficiální seznam mých prohřešků

  • 18.3. napodobil Matku, když prohlásil "mobilizace" poté, co Matka opět povolávala Pentagon za účelem hledání třídní knihy
  • 23.3. opustil školu během volné hodiny, potkal Matku a dovolil si ji pozdravit
  • 24.3. opustil učebnu o pět minut dřív, aby šel na oběd, nevida žádného smyslu v tom, aby trávil zbývající čas hraním her na počítači (což je ale nerelevantní záminka vzhledem k tomu, že měl trávit čas na škole za školou (ve škole(haha)))
  • 25.3. měl blbý kecy, narušující podstatu kázání o pravidlech a morálce

Co tě ale tak žere, kámo?

Ano ano, vím, neodepřetelné právo dospělých nám udávat pravidla a naše věčná povinnost je porušovat, to jsou věci, které změnit nemůžu, ale musím se přiznat, že jsem unavený, čistě unavený z toho dramatu co za tím vším pořád je.
Prostě už mě nebaví pořád všechno řešit.
Někdo odešel odněkud někam někdy jindy, než měl? Boože, Do I look that I care?
Řekl někdo něco, co říct neměl? Boože, Can't we all just say what the fuck we want to?

Protože (dámy a pánové, pojedeme z kopce, pojedeme hluboko) každý máme na téhle planetě, na tomhle světě vyměřený určitý kus času a je jedno jestli je to 16 let, 40 let, nebo 124 let, ale vždycky nám to bude připadat jako krátká doba. Vlastně máme moc málo času na to, abychom se o životě něco naučili, protože, well, nikdo z nás nebude žít tak dlouho.

Oh yey...

Takže máte všeho všudy dvě možnosti, co dělat se svým životem...
  1. Strávit ho přemýšlením o tom, co si ostatní myslí, děláním pekla ze života dalším lidem, zbytečnostmi, starostmi, řešením neproblémů, hádkami a stěžováním si.
  2. Vzpomínat na život jako na něco, co byla legrace, co byla dřina, ale co stálo za to. Něco co tu možná nezanechalo hlubokou stopu, ale zachovalo to vám úsměv na tváři.
No a až to všechno skončí, vlastně nebude záležet ani na tom, co jste si vybrali. Protože, upřímně? Ono na ničem moc nezáleží.

Jo a pro ty, co si myslí, že na mě někdo má špatnej vliv a že ztrácím perspektivu?

Kunda, píča, kurva, prdel, pizda, kokot, čurák, hovno, kretén, mrdůch, poser, zmrd, kuřbuřt.

Uff, dneska se to nějak rozjelo, omlouvám se všem :D

Červená a samozřejmosti

4. března 2015 v 20:36 | Bluee |  Jen tak...

Jo...

Mám červený vlasy (pokud nepatříte mezi skupinu lidí, co si myslí, že jsou bílý a zlatý (já vám ten názor neberu)). A ještě než se dostanu k tomu, proč jsem si je nabarvil (spoiler: to se nedozvíte), nebo k dvojnásobné pointě (haha, spíš dvojnásobný cliché), chtěl bych jen říct, že nevidím žádný důvod k vedení konverzací typu:

ČLOVĚK:
JÁ: Ano?
ČLOVĚK: Máš červený vlasy…
JÁ: Jo.
ČLOVĚK:
JÁ:
ČLOVĚK:
JÁ:
ČLOVĚK: Tak čau.

"Jedna z věcí, které Fordu Prefectovi připadaly na lidech nejnepochopitelnější, byl zvyk neustále opakovat naprosto očividná fakta, jako například to je ale krásně, ty jsi ale dlouhán, nebo jejej, vypadá to, že jsi spadl do desetimetrové studny, jsi v pořádku?" - Stopařův průvodce po Galaxii

Potom samozřejmě následovaly otázky "Proč?", kterým na trapnosti přidával fakt, že jsem na ně neznal odpověď.
Udělal jsem to prostě proto, že jsem to chtěl udělat. Nedělal jsem to kvůli té pozornosti, i když se mi jí dostalo, nedělal jsem to ze vzdoru, i když jsem to měl zakázaný. Necítím se výjimečně, necítím se zajímavě, vlastně svými vlasy ani nechci nic říct, ony jsou to prostě… no… vlasy.

A ano...

I přesto, že za mnou lidi chodili čistě proto, aby mi řekli věci jako: "Je to fakt hnusný." a "Proč?! Vypadáš jak uklízečka.", jsem si něco uvědomil.

Uvědomil jsem si, jaký mám hrozný štěstí, že jsou kolem mě lidi, co mi řekli "Hey, jen jsem ti chtěla říct, že je to boží a plně tě podporuju.", "Wow, hustý!" nebo "Sluší ti to! Zkus si jen nabarvit obočí!". Uvědomil jsem si, jaký mám hrozný štěstí, že jsem se, za devět let co studuju, nesetkal s šikanou (no dobře, kauza Viktor Materna, ale… to jako fakt?). Jaký mám štěstí, že si můžu nabarvit vlasy, aniž by mě někdo ponižoval, že můžu mluvit o klucích, co se mi líbí, aniž by mě někdo ve škole mlátil.
A… Tohle, tohle všechno beru jako samozřejmost. Jako něco co je. Jako něco co bude.

#deep

Pointa? Dnes tu mám dva závěry (za cenu jednoho):

a.)

Věci, které bereme jako samozřejmosti, nemusí být vždycky samozřejmé. Tím teď nechci říct: "Važte si toho, co máte, mohlo by to být horší." Chci jen říct, že když se na chvíli zastavíte a projevíte v duchu trochu vděčnosti za cokoli dobrého, co se vám právě v životě děje, možná budete mnohem šťastnější, než když si budete pouze stěžovat. Je totiž hrozně snadné se soustředit na to negativní a přehlížet tak to pozitivní. (inspirace - prof. Jugasová: "We take the view for granted.")

2.)
Protože je tak snadné soustředit se na to negativní, zkuste občas někomu říct něco pěknýho. Protože pár hezkých slov nemusí jen změnit někomu den. Může to změnit někomu svět.

Nápady?
  • Pěknej svetr.
  • Jsem fakt rád, že jsme kamarádi.
  • Wow, kreslíš fakt pěkně.
  • Slečno, máte skvělou čelenku.
  • Ty. Já. Děti.
A i když některý věci můžou vyznít divně nebo creepy, ve finále se usadí člověku v hlavě a kdo ví, může to být třeba začátek nového přátelství. (inspirace - M. Kropáček: "Píšeš fakt dobře.")

Ha! Clichééééééé!

Jo. Ne. Nevim.

Všiml jsem si toho, že lidi často označí věci za cliché a samozřejmosti, ale přijdou jim natolik samozřejmé, že se jimi ani neřídí, nezabývají. Takže… Zkuste se nad tím zamyslet.

:P

-M

P.S.: To citovaní lidí co mě inspirovali se mi líbí, to ještě uvidíte...