Leden 2015

Věci co jsem řekl a sbohem Hugo

25. ledna 2015 v 19:14 | Bluee |  Já a moje

No...

Tak asi pro začátek nějaký background:

V lednu 2014 jsem se v autě rozhodl, že začnu psát knihu. Mělo to být poněkud matoucí fantasy jménem Snář Huga Lestera, ve kterém jsem vytvořil prostředí, kde si můžu libovolně hrát s prostorem, časem a postavami. Měla to být kniha, kterou dopíšu do konce už jen proto, že jsem si v ní dal naprostou svobodu a proto mě nikdy nemělo přestat bavit ji psát.
Napsal jsem předmluvu, vymyslel přibližný děj, začal kapitoly vkládat na pište-povídky a v téhle knize jsem tentokrát vážně viděl budoucnost. Věřil jsem si na tolik, že jsem 19. února napsal článek jménem Velké projekty (HELP!). V tomto článku jsem v podstatě psal o tom, že chci Snář skutečně dokončit a nebude to jedna z těch věcí, kterou za sebou nechám načnutou, ale souzenou k věčnému zapomnění.

A?

No, předpokládám, že už chápete, kam tímhle vším mířím. ANO, chystám se Snář Huga Lestera uložit do šuplíku. Nepředpokládám, že bych ho snad někdy mohl dokončit. Na téhle iluzi tentokrát nechci stavět.
Prostě tenhle rozepsaný román nechám ve svém zoufale rozpracovaném stavu a začnu budovat něco nového. Anebo ne. To všechno se uvidí. Možná dokonce přivedu k životu postavy, které jsem budoval ve Snáři, možná s jiným jménem, možná i s jiným charakterem, to se uvidí.

Pourquoi?

No, důvody a impulzy k tomu, abych tohle udělal, jsou různé.
  1. Dostal jsem knihu: "Writing fantasy & science fiction" a nezvládám ji číst s vědomím, že se Snářem je vpodstatě VŠECHNO špatně.
  2. Svoboda, kterou jsem si ve Snáři vytvořil rozhodně nedělala dobrotu. Zjistil jsem, že potřebuju alepsoň základní omezení (když člověk umře, tak umře apod.)
  3. Děj samotný začal být moc složitý a na mnoha místech nesmyslný na to, aby Snář mohl někdo chápat.
  4. Moje posedlost snovou tématikou je neúnosná, musím toho nechat a dát si pauzu.
Takže tohle jsou hlavní důvody, proč jde Snář neodkladně do šuplíku...

A teď?

Neznamená to, že bych končil se sněním, nebo, nedej bože, psaním. Znamená to jen, že tenhle projekt se stal slepou cestou a já z něj teď musím vycouvat.
To co už jsem napsal, rozhodně NEPŘESTÁVÁ EXISTOVAT. Pět celých snů + jeden nedokončený najdete pořád TADY (nebo u mě v šuplíku, ale prosím, nevkrádejte se ke mě domů, je to na internetu).

Teď chci dokončit několik filmových projektů, do kterých jsem se namočil (teaser na jeden z nich), přečíst Writing fantasy & science fiction a možná začít psát nový proslulý román! Tentokrát ale s dvěma omezeními: ŽÁDNÉ SNY VE SNECH a ŽÁDNÉ CESTOVÁNÍ ČASEM (tyhle věci jsou prorostlé paradoxy a jejich složitost je vysoce nad moji úroveň).

Ponaučení?

Ach ano! Ponaučení! Moje proslulá hluboká pointa která nesouvisí s polovinou toho co jsem napsal:

Opětovné začínání a nedokončování věcí je velký zlozvyk. Je to snadné, často je to i zábava, ale stále jen věci začínat a nikdy je nedokončit je nejen nenaplňující, ale taky celkem vyčerpávající.
Na druhou stranu, občas si slíbíte, že něco uděláte, nebo že něco dokončíte a čím dál jste, tím víc si uvědomujete, že to co děláte nemá žádný smysl ani rozumný důvod. A to je nejen vyčerpávající, ale taky vás to nikdy nebude naplňovat.

Umm...

Jednou větou: Pokud vás jeden den něco nebaví a nenaplňuje, hned se toho nezbavujte, pokud za sebou ale už delší dobu táhnete něco, co vás ve finále pouze zpomaluje, zbavte se toho. A neomlouvejte se za to. Je vaším právem něco takového udělat a věřte mi, budete se cítit líp. :)



Sbohem Hugo, Leylo, Lyro, Teiro, Bookere, pane Kukličko, knihovníku, muži s nožem, sluho, Satyre, rodino Zevnitř a kamenná kočko.



-M

P.S.: Díky moc všem, kdo Snář četli, kdo mě podporovali, opravovali a motivovali. Máte to u mě...

W=f*s*cosα a výmluvy

17. ledna 2015 v 14:30 | Bluee |  Jen tak...

Hahaha, fyzikální ftípek...

Umm... Nemám žádný život. Yeey!

Tákže...

//děti nezačínejte projevy slovem "takže", vypovídá to o pouze tom, že vlastně nevíte, co chcete říct//

Nedávno jsem na 9GAGU (ano, chodím na 9GAG, don't judge) narazil na tenhle obrázek

V překladu:
Kdyby cestování nic nestálo, už byste mě nikdy neviděli.

A možná se už teď, můj milý čtenáři ptáš (spíš ne, ale řekněme, že se ptáš, abych se mohl dřív dostat k pointě): "Ale co je špatně s tímto výrokem? Nebo s tou fotkou?"
A já vám odpovím: "Všechno."

"???"

Takže zaprvé: Cestování JE zadarmo.

"Whoa, whoa! Na to jsi přišel jak?"

Snadno. Víte, kolik stojí jít někam pěšky? Víte, kolik musíte zaplatit za to, aby vás někdo někam svezl?

"Hodně málo?"

Výborně, začíná ti to, moje blíže neidentifikovaná postavo, se kterou vedu dialog, pomalu docházet. Za cestování ve skutečnosti neplatíte skoro nic. Ano, samozřejmě že musíte někde spát a něco jíst (jaká to otravná vlastnost lidí), ale to se dá taky vyřešit. Jak? To už je na vás! Na tom je založené celé dobrodružství cestování! Impulzivita, improvizace!

"No, ale... Mě se to nějak nelíbí. Spát u někoho ve stodole a muset si vydělávat na jídlo není tak nějak..."

Tvůj styl? Aha! To jsme si asi potom úplně nerozuměli! Asi ses přeřekl, protože jsi řekl "cestování", místo "být pohodlný a ve skutečnosti chtít strávit většinu času uvnitř".

"Umm..."

Protože pohodlnost není zadarmo! Pohodlnost se jednomu docela prodraží. Člověk má pocit, že nic nedělá, ale dělá toho dvakrát tolik, jen pro pomíjivý moment, kdy zase nedělá nic. Takže dovolte mi, abych výrok přepsal na: Kdyby pohodlnost nic nestála, už byste mě nikdy neviděli.
To nezní tak dobře, že? Skoro jako byste ani nechtěli vidět člověka, který tohle řekl...

"Aha. No dobře. Jak to ale všechno souvisí s názvem tohoto článku?"

Ah! Ještě že jsi mi to připomněl, ano, W=f*s*cosα je definice práce. Pokud s je nějaká dráha, kterou chcete urazit, nebo něco, co chcete dokázat, potom s=W/(f*cosα), dovolte mi oddělat cosα jen proto, aby to lépe vypadalo.
s=W/f Počkat... Jak nad tím tak přemýšlím, fyzikálně to nedává smysl, zapomeňte na to... (lol)

Co se snažím říct...

(nevím, proč nikdy nepíšu rovnou tuhle část...)
Co se tady snažím říct je, že pokud se chcete někam dostat, pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte pracovat. Musíte toho udělat tím víc, čím větší je váš cíl. A pokud si řeknete: "to nedokážu, protože XY", musíte si nejprve uvědomit, že vaše XY je jen zábrana ve vaší vlastní hlavě. Takováto XY bývají výmluvy, které zní natolik rozumně, že si to často ani neuvědomíme (nemám na to čas, nemám na to peníze, nemám na to koule apod.).

Ale potom přijde člověk a řekne vám: "to dokážeš, protože není žádné XY", a vy si řeknete "Sakra. Proč jsem si to neuvědomil dřív? Teď už bude moc pozdě na to začít...".
A ten inspirativní člověk vám vlepí facku a řekne vám: "Nikdy není moc pozdě. Víte kdy je moc pozdě? Moc pozdě je ve chvíli, kdy umřete. Potom už je moc pozdě na to změnit to, jak se díváte na svět, nebo co jste dokázali. Ale dokud jste na živu, dokud máte před sebou půlku svého života, třetinu, nebo dokud máte ještě týden, den, hodinu, dokážete cokoli."

"Cokoli?"

"Naprosto."

-M

P.S.: Tenhle článek se už od začátku řítil do inspirativního cliché a nešlo to zastavit. Ale co, každý potřebuje ve svém životě trochu cliché, ne?

Leelah Alcorn a tolerance II

4. ledna 2015 v 21:21 | Bluee |  Názory

Oukej...

Musím se přiznat, že jsem tenhle článek původně ani trochu neplánoval psát, ale události posledních dní mě k tomu dostaly. Je to trochu serióznější téma, takže tentokrát to nebude nic moc k zasmání, ale stejně doporučuju všem, aby si ho přečetli.

Tak jo...

Budu předpokládat, že jste o těchto událostech vůbec neslyšeli a pokusím se vám všechno vysvětlit.

Josh (dovolte mi zde použít její původní jméno) Alcorn se narodil/a 15 listopadu roku 1997 jako chlapec, ale v průběhu života si uvědomil/a že její skutečné pohlaví je dívka a rozhodla se, že se tak bude i identifikovat. Jako Leelah Alcorn.

Taková jsou fakta. Takovéto rozhodnutí, stejně jako jakékoli jiné je naprosto neodpiratelným právem člověka na této planetě. Lidi by se v 21. století mohli konečně naučit, že takovéto věci se musí přijmout a smířit se s nimi. Stavit se proti tomu, že se někdo může narodit jako jedno pohlaví a identifikovat se jako jiné, je jako stavit se proti tomu, že někdo nemá rád čokoládu. NAPROSTO NESMYSLNÉ.


Bohužel, ani dnes ale nebyli všichni připraveni přijmout krásnou bytost, jménem Leelah Alcorn jako normálního člověka. Jako dívku. Jako dívku, která existuje. Jako dívku, která má přátele a nepřátele a city a záliby a špatné dny a blog na tumlbr a normální život.

Rodiče Leely Alcorn spolu s dalšími lidmi v jejím okolí nepřijali jak její pohlaví, tak její prosby, aby nebyla dále označována jako kluk jménem Josh, ale jako dívka jménem Leelah.

"Nikdy nebudeš skutečnou dívkou."
"Co chceš jako dělat? Spát s klukama?"
"Bůh tě pošle rovnou do pekla."

Klávesnice mi těžkne pod prsty, když musím psát to, co doopravdy vyslovili její rodiče a o čem ona později psala na tumblr.

Rodiče ji nechali, aby navštívila několik psychologů. Křesťanských psychologů, kteří ji pouze dál vysvětlovali, co je s ní špatně a proč ji Bůh nikdy nebude milovat. Leelah byla odstřižená od sociálních sítí i od přátel, kteří ji podporovali.

Nakonec, když Leelah opět získala přístup ke svému blogu na tumbr. Zveřejnila ještě dva poslední příspěvky. "sorry" a "suicidal note".

Leelah Alcorn si vzala život 28. prosince roku 2014. Její rodiče ji nikdy neuznali jako dívku. Bude pohřbená v obleku se jménem "Josh" na hrobě. Její blog byl včera smazán ze sítě tumblr.



(naštěstí někdo stihl zálohovat skoro všechny příspěvky ZDE)

A...

A tohle je špatně. Tohle celé je TAK špatně. Tohle by se nemělo dít. Tohle by se nemělo dít v Ohiu, tohle by se nemělo dít na severním pólu, tohle by se nemělo dít NIKDE. Stačí, aby lidi dělali tu jednu jedinou věc, kterou se za ty léta stále nenaučili: Být na sebe hodní a tolerovat se navzájem.

Stačí sakra tolerovat to, že existují další lidé a že ti lidé se mohou v životě svobodně rozhodovat. Že existují lidi, kteří se narodili v těle se špatným pohlavím. Stačí nebýt zlí a nebýt banda volů. To je všechno. TO JE VŠECHNO O CO VÁS DNESKA PROSÍM.

A nejedná se jen o transgender komunitu, LGBTQA komunitu nebo zatracenou furry komunitu, tohle není to, o čem mluvím. Jedná se o Lidi komunitu. O společenství člověků. Lidskou rasu. O rasu vyspělou na tolik, že bychom se konečně mohli začít uznávat navzájem. Je to snad moc? Je to něco co dokážete? Smířit se s tím, že ne všichni lidi jsou stejní? Jste schopní pochopit pouhou podstatu rozdílnosti?

No tak vidíte. A ani to nebolelo :)

________________________________________________________

A nakonec něco málo k #pinkforleelah:

#pinkforleelah je celosvětová událost, odehrávající se v úterý 6. ledna 2015, žádající všechny o to, aby vzdali poctu Leele tím, že si nalakují nehet na prsteníčku na růžovo. Jde tu nejen o Leelu Alcorn, ale také o zviditelnění transgender komunity.

I kdybyste byli ten nejmužnější muž na světě, co v úterý plánuje rozbít svému úhlavnímu nepříteli obličej a následně se trefovat brokovnicí do plyšových štěňátek, prosím vás, abyste si nalakovali nehet na růžovo.

Za Leelu.


Za Leelu a za lidi.