Březen 2014

Nuda

29. března 2014 v 17:43 | Bluee |  Jen tak...
Rozhodl jsem se bojovat proti zimě tím, že ji budu ignorovat! Zní to skvěle? Ne až tak docela...

Jsem nachlazený a tak trávím poslední dva dny v pohodlí domova, bez učení a bez testů... To je super ne? NE.
Pomalu, ale jistě, začínám UMÍRAT NUDOU. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že na místě de je wi-fi se někdy začnu nudit. Ó jak moc jsem se mýlil... V podstatě VŠICHNI na youtube mě už lezou na nervy, všechny filmy jsem už viděl...minimálně pětkrát. Hahá! Už to mám! Budu hrát počítačové hry! To mě přece baví! Nebo ne?
Ne, že by mi někdy šli akční hry. Začal jsem je hrát napůl ironicky, ale nějak mě to chytlo. Ale asi si dokážete představit, jaké to je když se každou sekundou musíte rozhodovat, jestli hodit granát, nebo se vysmrkat. Nebo jestli si můžete dovolit jít si uvařit čaj, když váš tým potřebuje nutně opravit generátor.
Takže moje hraní her dopadlo tak, že jsem byl několik tisíc bodů v mínusu a celý tým mě nenáviděl! (ostatně. takhle to dopadá i v každém sportu, kterého se z donucení musím účastnit...)
No a tak jsem tady! Napíšu článek a pak? Spadnu zase do nekonečné spirály exponentně stoupající nudy? Můžeme jen hádat...


-M

Šablona

23. března 2014 v 15:00 | Bluee |  Názory
Nedávno mě napadlo tohle:
Nezdá se vám, že všichni žijeme podle jakési zvrácené šablony? Že každý život je v jádru úplně stejný jako ty ostatní? Schválně, udělám takový menší experiment. Napíšu jsem šablonu života o několikati bodech a vy zkuste najít, v jaké bodě se nacházíte právě teď.

  1. Narodit se
  2. Jít do školky
  3. Jít do školy
  4. Vystudovat střední školu
  5. Vystudovat vysokou školu
  6. Najít si práci
  7. Oženit se / Vdát se
  8. Mít děti
  9. Jít do důchodu
  10. Umřít

To co jsem právě teď udělal, prostě MUSÍ vyznít hrozně depresivně. Ale rozhodně jsem vám nechtěl zkasit náladu. Jen jsem chtěl, aby jste se zamysleli nad tím, jestli směřujete tam, kam se jednou chcete dostat, nebo tam, kam směřuje většína.
Je spoustu lidí, kteří žijí podle téhle šablony a jsou spokojení. A abych byl upřímný, někdy těm lidem závidím.
Je asi moc brzy, ale jednou, jednou bych se rád vydal vlevo na křižovatce, kde všichni odbočí vpravo. Rád bych se odtrhnul z davu a šel svou vlastní cestou.

Budu ale dost silný? Vzpomenu si na to vůbec?

-M

P.S.: Asi zavedu pojem depresivní pondělí :D

Časová kapsa

22. března 2014 v 16:47 | Bluee |  Jen tak...
Hahá! Doufali jste, že jsem umřel, že? Ale ne, jsem zpátky! Yeeeeeeeeeeey!

Ehm ehm...

Dnes jsem přemýšlel nad tím, jak se každou minutou měníme a jak neustále měníme názory. Dnes si můžu myslet něco jiného než včera a ještě včera mi dnešní názor připadal jako nesmysl. V době puberty a dospívání se to projevuje ještě víc, než kdy jindy. Naše osobnost se teprve utváří, zvenku už můžeme vypadat dokončeně, ale uvnitř, uvnitř jsme ještě syroví a nestálí.
No, ale k čemu tímhle směřuji? Rozhodl jsem se, že budu po určitém čase zálohovat svoji osobnost. Bude to časová kapsa. Asi se mi zatím nepodařá digitalizovat osobnost jako celek, takže jsem se rozhodl, že nahraju video-zprávu sám pro sebe, dejme tomu za 20 let. Děsí mě totiž, že to, co teď pro mne životně důležité, mi za nějakou dobu bude připadat jako nesmysl.

Jsem budoucí já vůbec já? Není to už jiný člověk? Co když mi nebude sympatický?

Berte tohle jako výzvu pro vás, ať už jste kdokoli, kdekoli a kdykoli. Nahrajte zprávu pro sebe za 10 nebo 20 let. Teď vám to může připadat jako zbytečnost, ale věřte mi, že by mám vaše za-10-let-já poděkovalo (tedy dnešnímu já). Já? Ne, myslím za-10-let-vy. Tedy jakože vaše já. Ne já jako já, ale vy. Za 10 let. Jen počkejte! Čas je nevyzpytatelný! Já? Ne, vy! ARGH!

-M

P.S.: Pokud si moje pozdější já čte tento článek, upozorňuji ho, že jestli se mu podařilo ztratit tu časovou kapsu, se kterou jsem si dal spoustu práce, osobně ho zabiju! Teda sebe. GRRRR...

Válka

16. března 2014 v 11:15 | Bluee |  Fikce
"K zemi!" Zakřičel někdo těsně vedle mě.
Vrhli jsme se na zem a málem nás zasáhl smrtící paprsek, který se rozprskl všude kolem. Teď už to bylo jasné. Museli být ve výhodě. Rafillis mi rukou naznačil, že se musíme vydat do nepřátelského území. Musíme to udělat dřív, než oni dojdou sem. Plížili jsme se, aby nás nikdo nezahlédl, ale naše svítící brnění bylo až moc výrazné. Byli jsme tu jen dva.
"Kde jsou sakra ostatní?"
Rafillis mě místo odpovědi odstrčil a střelil do míst, odkud jsme přišli. Nebylo jasné, kdo tam byl, ale jeho červeně zářící brnění nám říkalo jediné, co jsme potřebovali vědět. Byl to nepřítel. Rafillis vypustil jeho směrem další sérii střel a červené brnění zhaslo.
"Jeden dole." Řekl si sám pro sebe.
Rozběhli jsme se úzkým průchodem a ocitli jsme se na nepřátelském území. Viděli jsme vyvýšenou plošinu, na které se nacházeli jejich ostrostřelci. Neměli jsme šanci se tam dostat nepozorovaně.
"Vraťme se!" Obrátil jsem se na Rafillise.
On jen zavrtěl hlavou a ukázal do úzké uličky. Když jsme prošli, museli jsme aktivovat laserovou bránu, která nám teď bránila v návratu.
Přikrčili jsme se, když jsme uviděli, že se k nám blíží červená postava. Už jsme chtěli vystřelit, ale postava došla k nám a pozdravila nás.
"Ahoj hoši!" Byla to Veronika. Možná nejodvážnější člen našeho týmu. Zírali jsme na její brnění v nepřátelských barvách.
"Ale jak jsi to..." Nechápal jsem.
"Jsem prostě dobrá!" Zasmála se. "Tak pojďte strašpytlové."
Rozběhla se k vyvýšené plošině plné nepřátel. Eagle Eye je nejvýhodnější pozice v okolí. Udělali jsme chybu, když jsme nechali nepřátele, aby ji obsadili. Rozběhli jsme se za ní, ale zůstali jsme čekat kousek od plošiny, protože ona měla jednoznačnou výhodu. Budou si myslet, že je jednou z nich. V tomhle šeru stejně není nikomu vidět do obličeje.
Ozvala se střelba z plasmové pistole a my viděli jen postavy v červeném, jak utíkají z plošiny. Jeden bojovník dokonce prchal tak zoufale, že přehlédl laserovou bránu, která se zavřela těsně před ním a plnou rychlostí do ní naběhl. Jeho brnění zhaslo a jeho postava se ztratila kdesi ve tmě.
Teď už jsme na plošinu vystoupali i já a Rafillis. Měli jsme před sebou celé bojiště, jako na dlani. Mohli jsme zastřelit kohokoli, kdekoli v okolí sta metrů. A taky jsme to udělali. Stříleli jsme a odráželi útoky na Eagle Eye. Byli jsme tři. Tři proti celému světu.
"Thirty seconds." Ozval se mocný hlas, který slyšeli všichni po celé aréně. Brzy to skončí. Velmi brzy.
V okolí plošiny už se nikdo neodvážil ukázat. Kývli jsme na sebe a každý jsme se rozběhli jiným směrem. Pročesávali jsme arénu a stříleli po každém, kdo svítil smrtící červenou barvou.
"Ten seconds."
Snažil jsem se dostihnout nepřítele, kterého jsem honil už nějakou chvíli. Už jsem se přibližoval na dostřel.
"Five."
Mezi mnou a ním se zavřela laserová brána.
"Four."
Chtěl jsem zastavit, ale běžel jsem moc rychle. Zakopl jsem a proletěl přímo sítí smrtících paprsků.
"Three."
Nebolelo to. Ten, kterého jsem předtím honil se ke mně přiblížil a necitlivě se usmál. Byl to Felix. Kdysi to byl můj přítel.
"Two."
Napřáhl zbraň a střelil mě do zad. Bolelo to. Bolelo to uvnitř mého srdce.
"One."
Felix odběhl a nechal mě ležet na zemi. Moje brnění bylo tiché a tmavé.
"GAME OVER. RETURN TO THE INSTRUCTION AREA."

Postavil jsem se a všichni jsme se vydali ven z arény. Bok po boku, přátelé i nepřátelé. Sundali jsme si vesty a zapáleně si povídali o tom, co všechno se v aréně stalo.
Všichni ale znovu zatajili dech, když se na obrazovce mělo objevit skóre. Ještě chvíli byla neurčitě šedá, ale potom se objevili žebříčky. Vyhráli jsme.
Felix se zašklebil a všechny nás oslovil: "Odvetu?"


Křik

15. března 2014 v 16:22 | Bluee |  Fikce
U babičky na chalupě to mám moc rád. Je mi sice teprv sedum, ale mám tam spoustu kamarádů, se kterýma chodíme ven, děláme různý dobrodružství a tak to tam prostě mám moc rád. Alespoň přes den. V noci to u babičky nemám rád. Normálně totiž bydlím ve městě a tam je i v noci pořád světlo a auta, co dělají trochu hluku, ale já už jsem si zvyknul.

U babičky to tak není. Babička bydlí na vesnici a tam nejsou ani světla, ani auta. Je tam jen tma a ticho.
***
"Dobrou noc." Řekla babička Honzíkovi, zhasla a zavřela dveře.
Honzík zavřel oči a zkusil usnout. Zkusil usnout, jakoby ani nevěděl, že pod jeho postelí je něco, co těžce oddychuje a připravuje se na to, aby mohlo vylézt. Honzík tiskl víčka pevně k sobě a snažil se z hlavy vytěsnit to oddychování. To ubíjející, nekončící oddychování příšery, která se skrývá pod postelí.
Otevřel oči. Odporná slizká hlava té příšery byla těsně u něho a málem se ho dotýkala. Chrčela a její temné oči se upíraly do těch Honzíkových. On věděl, z čeho je ta příšera tvořená. Byla to příšera jen a jen z tmy. Tma, která nabrala tvar. Příšeře po hlavě stékaly kapky sražené tmy.
"Babi?" Zašeptal zoufalý Honzík.
Příšera výhružně zavrčela a málem přitiskla svoji tvář k té jeho. Propadlé tváře, děsivý výraz. Jednou za čas se tma trochu přesunula a odhalila šedou lebku, sedící na hlavě toho stvoření.
"Babi pomoc!" Zkusil honzík zvednout hlas.
Příšera se rozzlobila. Tak hrozně se rozzlobila. Zavrčela a otevřela tlamu. Nebyly v ní zuby. Jen další převalující se sliz. Černý a temný. Zhmotněná tma. A Honzík věděl, co mu příšera udělá. Udělá mu to stejné, co kdysi udělala dědečkovi.
A tak příšera začala křičet. Nebyl to lidský ani zvířecí křik. Byl to vysoký pískot, který se zarýval do kůže a trhal ušní bubínky. Honzík se stočil do klubíčka a zacpal si uši, ale to bylo ještě horší. Pískot vletěl do hlavy a trhal všechny myšlenky na kusy. Když otevřel oči, viděl příšeru, která se sklání těsně nad ním. Když je zavřel, díval se ještě blíž, přímo do její otevřené tlamy. Pískot nepřestával a s každým okamžikem to bylo horší a horší.
"BAAAAAAAABIIIIIIIIIII!" Zakřičel Honzík a schoval hlavu po polštář.
Dveře se rozletěly a babička vypínačem rozsvítila světlo v dětském pokoji. Příšera se vyděsila světla a jako voda mizící z vany se stočila zpátky pod postel. Pískot utichl.
"To nic, byl to jen sen..." Babička si sedla k Honzíkovi a hladila ho po vlasech. Potom začala zpívat velmi starou a moudrou píseň, při které Honzík konečně usnul.
***
Ve spánku se mě příšera nemůže ani dotknout. Zítra jdeme s kamarádama lovit užovky. Nevím jak se to dělá, ale Kája říkal, že nás to všechny naučí. Je mu už osum. Taky bych chtěl, aby mi už bylo osum. Ale taky bych chtěl, aby se pod postelí neschovávala ta příšera. Čeká na večer. Večer ji znovu uvidím...

Erin Morgenstern - Noční cirkus

7. března 2014 v 17:03 | Bluee |  Recenze
Jako první knižní recenzi, která se objeví na tomto blogu jsem si vybral Noční cirkus od Erin Morgensternové. Nemůžu říct, že by to byla moje oblíbená kniha, ale hned několik věcí mě říká, že moje první recenze by se měla týkat právě této úžasné knihy.
Hned na začátku musím přiznat, že i když Noční cirkus není mou oblíbenou knihou, je rozhodně nejmagičtější a nejvelkolepější, jakou jsem kdy četl. Není divu, že se stala bestsellerem prakticky přes noc. Erin Morgensternová v knize tvoří neuvěřitelný svět plný iluzí a zázraků, stejně ladně jako kouzelník na pódiu vytahuje šátky z klobouku. Tuhle knihu nebudete číst. Tuhle knihu si prožijete. Autorčina nikdy nekončící fantazie umožnila samotnému cirkusu působit ještě větším, než jak ho doopravdy popsala. Každá atrakce a každý stan je popsaný tak dokonale, že propadnete mezi řádky knihy a ocitnete se přímo v něm. Nechce se vám z tohoto světa odejít, protože je tak výjimečný…
Jenže úkladem každého spisovatele není jen potěšit čtenáře a ukázat mu velkolepá kouzla. Úděl každého spisovatele je mnohem větší a Erin Morgersternová se toho ujala tak dokonale, že najednou už nečtete knihu s úsměvem, ale s otevřenými ústy. Na krásném cirkusu, který se pohodlně usídlil ve vašem srdci, se začnou objevovat praskliny a najednou je za celým příběhem skryto něco, co tam nepatří. Něco děsivého a temného zahlédnete vždy jen koutkem oka a kniha vám přestane říkat věci přímo. Erin Morgensternová začne mluvit v hádankách, jejichž odpovědi vlastně vůbec nechcete znát.
Cirkus se roztříští a všechna kouzla z něj vyprchají. Ze sladké vůně karamelu zbyde jen nahořklý zápach a bude záležet na jediném obyčejném člověku, zda cirkus zanikne docela.

Kniha dokazuje, že i když se ve světě vyskytuje magie, bude vždy záležet na základních citech, jako je láska, nenávist a soucit, jak příběh dopadne. Protože ani kouzelník nepřežije ránu nožem do zad. Ani věštkyně nedovede předpovědět zradu nejlepšího přítele.

Noční cirkus je u nás poměrně neznámá kniha, která má v sobě ale něco, co musí oslovit každého čtenáře. Jedna hvězdička v hodnocení chybí jen pro to, že jak jsem už řekl, nejedná se o moji nejoblíbenější knihu.